Po shlédnutí Světové výstavy v Amsterodamu jsme se rozhodli zúčastnit se podobné vrcholné akce i jako vystavovatelé. Osud k nám byl příznivý, vzhledem k okolnosti, že termín pro konání Evropské výstavy byl přesunut z technických důvodů z dubna na listopad - cíl našich vystavovatelských aktivit byl jasný.
Samotné přihlášení na výstavu se nám zdálo poměrně snadné, ale jak už to bývá nic není tak jednoduché jak se zdá... Registrace proběhla po internetové síti jednoduše - zcela srozumitelné formuláře, možnost si během několika týdnů opravit možné nedostatky apod. Problém se ale dostavil záhy, protože pořádající francouzská organizace nesdělila číslo účtu. Bylo možné zaplatit euro-šeky, nebo jak se zdálo pro nás nejschůdnější: Pošleme peníze poštovní poukázkou na udávanou adresu. Nepředpokládala jsem ale, že ze dvou pošt mě s tímto požadavkem vyhodí, nakonec se mě ujali až na třetí. Nutno podotknout, že jsem zablokovala provoz pošty na hodinu a hrozilo mi ušlapání od dalších netrpělivých zákazníků. Ale peníze nakonec s velkým časovým předstihem (alespoň jsme se tak domnívali) odešly a my jsme se mohli začít připravovat.
Další problém nastal v den uzávěrky kdy po dvou měsících po naší platbě stále "viselo" na internetu "nezaplaceno". Nevím jak jste na tom kdo se znalostí francouzského jazyka, ale pro nás to bylo dost tristní... Na e-mail jsem nedostala žádnou odpověď, telefonní rozhovor nešel uskutečnit. Udávané telefonní číslo platí, ale je to zhruba asi jako byste se volali na náš Telecom a automat vám začne něco sdělovat - v tomto případě samozřejmě v jazyce francouzském. Nakonec přišel spásný nápad poslat fax a na ten už se dostavila reakce od jinak velice milé paní Rosalyn, která nás nakonec ponechala v katalogu a umožnila nám zaplatit na místě.. Opět.... Pozn.: Reklamace sice proběhla, leč s tím výsledkem, že peníze na místo určení dorazily, vyzvedl si je někdo jiný a vráceny nebudou.. No v životě jsme přišli už o víc... Ale to snad byl jediný z "organizačních stínů", který se vyskytl ze strany pořadatele.
Konečně přišel den "D" - pátek 8.11., kdy jsme vyráželi vstříc evropskému klání. Dvě auta, šest lidí. (Němečkovi, Růžičkovi, kamarádka Pavla - hlavní navigátor a nejdůležitější osoba naši výpravy tlumočnice Jarka), 3 vlkouši (Amanda, Andy, Esex). Cesta proběhla až na některé drobné nedostatky (překročení rychlosti v Německu - stále čekáme na účet) v klidu a v pohodě. Psi byli skvělí a opět jsme ocenili jejich vzácnou povahu, ani moc nenadávali ač z dlouhé cesty neměli evidentně velkou radost. "Kam nás zase vlečete???"
Zhruba po 12 hodinách jízdy jsme byli v Paříži. Je nutné vyzvednout řidičský um mého manžela a navigační schopnosti Pavly Landové, neboť se plně potvrdila slova tištěného průvodce: Paříž vyžaduje naprosto obratného řidiče, dokonalou orientaci v mapě, pohotovost, rychlost v uvažování atd. Osobně já bych tam kroužila hystericky "šťopkovala" dodnes. (Pozn.- výraz šťopkovala je odvozen od nejdůležitější věty, kterou jsme ve Francii používali: "-Nemůžu to najít na mapě - OČI NA ŠŤOPKY!!-"
Samotný příjezd k hotelu byl také veselou taškařicí, protože sice se k hotelu poměrně snadno dostanete, ale z druhé strany.. Úzkou brankou projdete jenom vy, ne auto.. A ulice je jednosměrná nelze to jen tak jednoduše objet... Při dotazu na recepci kudy tudy cesta vede na hotelové parkoviště - je vám lakonicky odpovězeno "Garonor east..- myšleno tím směr na dálnici a následný sjezd.. Nikdy jsem ještě nezažila si kvůli cca 10 m zajet zhruba 10 km a takovými neskutečnými kličkami (skončili jsme i v jakési továrně)..
Jak už to tak v životě a obzvlášť na cestách bývá nic nejde jednoduše. Sice máte údajně zaplacené ubytování od agentury, ale recepční vám s úsměvem předloží účet.??!! Marné bylo tvrzení, že už jste platili v Čechách.. Následuje čilá telefonická konverzace (samozřejmě z našeho telefonu - Eurotel skutečně nezkrachuje) mezi recepčním a zprostředkovávající agenturou.. Nakonec je vše vyřešeno, ale člověk si najímá agenturu a platí ji, aby se nemusel v cizině dohadovat.... Pokojíky byly poměrně hodně malé a tak jsme trávili večer na chodbě na zemi, ale v dobré náladě s "domácím" občerstvením a pitím. Jít ještě někam - na to nebylo ani jediné síly... A zvlášť když počasí opět "nezklamalo"a pršelo a pršelo...
Druhý den ráno se sice slunce neukázalo, ale postupně se obloha protrhávala a vypadalo to, že snad bude líp... Dalším prubířským kamenem bylo nalézt samotné výstaviště, kde jsme si chtěli den předem vyřídit zaplacení výstavního poplatku, abychom se druhý den nemuseli už o tyto administrativní záležitosti starat a mohli se v klidu zúčastnit samotné výstavy... Ale opět zrada.. Vzhledem k okolnosti, že jsme nedostali bližší informace kde se výstaviště nachází - strávili jsme celé dopoledne hledáním výstavního centra.. (Praha je oproti Paříži skromná víska, výborně značená a přehledná...). Ale nakonec jsem cestu přece jenom našli a po vyřízení a zaplacení výstavního poplatku jsme jedním okem "skoukli" kde se máme druhý den nacházet. Nato jsme vyrazili vstříc prohlídce té historické Paříži, na kterou jsme se moc těšili.. Psi zvládli i tristní cestu místní hromadnou dopravou (RER) - a pravdou je, že to nesli lépe než pařížští spolucestující - zejména ti černošského původu (a to nejsme žádní rasisti), kteří projevovali patřičné pohoršení, že si dovolujeme vzít vůbec psi do vagónu.... Skvělí byli zejména Andy s Amandou, kteří s ohledem na své stáří (8 měs.) zažívali takové "story" poprvé.. ("Esík je už starý harcovník...) a nechali se námi bez odporu vláčet od Notre Dame až po Eiffelovu věž (cca 6-7 km). Sice si asi neužili tolik co my, ale přesto doufám, že i jim dělal dobře obdiv od samotných Francouzů i dalšího množství zahraničních turistů, kteří nás zastavovali doslova na každém kroku.. Největší raritou byl Esex zejména pro japonské turisty, kteří nás doprovázeli delší dobu, než se osmělili a požádali o společné foto s ním.
Samotná Paříž byla pro nás nádherná, široké bulváry, všude čisto (určitě k tomu přispěl i fakt, že přespříští den se konala slavnost na Champs - d´Ellyse k ukončení První světové války), vlajky na domech a POHODA.. Jenom se nám opět vymkla z ruky zpáteční cesta. Jako správní "kaštani" jsme naskočili do prvního metra, které jelo (sice nám bylo trochu divné, že ač je "dopravní špička" - vagón poloprázdný..) a dojeli jsem bez zastávky až na letiště Charlese de Gola. Takže zase zpět a pro tentokrát už do správného vlaku a pak konečně do hotelu. Psi dostali plné misky a spali a spali. My jsme vyrazili do nedalekého "grillu" na pořádnou francouzskou večeři. Pak trochu něco popít a spát...
Ve správné "bojovné" náladě jsme vyrazili už konečně na správné výstaviště a přes zkušenosti z Amsterodamu se snadným příjezdem jsme si dali nějaký časový odstup, který se ale nakonec ukázal jako nedostatečný. Před výstavištěm se vytvořila velmi dlouhá kolona aut a čas běžel... Vzhledem k tomu, že Esex měl nástup do kruhu v děvět hodin - v půl deváté jsme v koloně začali ztrácet nervy a s Danou a s Esíkem jsme vyběhli raději pěšky.. Opět za stálého deště.. Než jsme se stačili rozkoukat ve výstavní hale, přiběhl k nám pro nás neznámý pán a začal nás srdečně vítat, ukazovat kde si můžeme vzít eventuelně obří klece na psi (to jsme s díky odmítli - už vidím jak by se na to naši aristokrati tvářili..) a oznámil nám, že začátek se posouvá z organizačních důvodů cca o hodinu. Takže jsme v klidu mohli vydechnout a pohodlně se "usalašit" v těsné blízkosti kruhu.... A pak už jen "nasávat" vynikající atmosféru výstavy, točit na kameru samozřejmě také afgány, barzoje (někteří byli skutečně jako sen), fotit a fotit a doslova se těšit celého dne... Co se týká výsledků našich svěřenců: Radost i smutek - jak už to chodí... První šel na řadu Esex a po dlouhém, zhruba hodinovém stání v kruhu (velmi početná konkurence ve třídě otevřené) se rozhodl, že už toho má celkem dost a zaboha nechtěl při vlastním předvedení stát.. Takže zkráceně "Velmi dobrý... Po "Výborné" v Amsterodamu" to bylo tak trochu zklamání, ale výrok skvělé rozhodčí - paní. Kenish Pordham (GB) byl prostě spravedlivý... Dalším želízkem v ohni byl Andy ve třídě puppy a i když to bude zavánět samozřejmě samochválou - byl nejlepší...Krásné předvedení, nebojácná povaha, vynikající posudek a titul "Evropská naděje" byl náš - vlastně Andyho a Ružičků....
Co se týká naší Amandy, měli jsme prostě smůlu... Několik hodin před jejím vlastním posouzením došlo ke zranění na zadní noze. Rána krvácela a i když se "to" podařilo zvládnout, bolest zůstala a kulhala. Sice jsme do kruhu nastoupili, ale již s omluvou a s tím, že odstoupíme. Paní rozhodčí si ji ale posoudila, alespoň v postoji a požádala Vláďu, aby to přeci jenom zkusil trochu rozběhat.. Nešlo to... A tak jsme definitivně odstoupili.. Ale i přesto náš těší slova chvály rozhodčí a ten titul nám unikl o vlásek.. vlastně o zadní nohu.. Ale dva tituly do jedné chov. stanice - to by bylo asi příliš štěstí najednou...
Odjížděli jsme s přesvědčením, že to byli jedny z nejkrásnějších "psích" dnů a příští rok pokud to jen trochu půjde jedeme zase.. Tentokrát Dortmund a pro našince "srozumitelnou" Bratislavu..
Ač nemám v oblibě závěrečné děkovné řeči musím... V první řadě naší překladatelce, tlumočnici a bezva společnici Jarce Justýnové, která ač "nepsolog" s úsměvem zvládla tři dny jenom o psech a bez jejichž znalostí cizích jazyků bychom byli úplně ztracení.. a samozřejmě všem, kteří se na tomto výletu i samotné organizaci podíleli.. Díky! Bylo to prostě fajn.....
Aktuality